Po Novém roce jsme vyrazili za zimou do Ötztalských Alp do malého města Fendels, které leží v severním svahu nad údolím Oberinntal asi 60km jihozápadně od Innsbrucku. Tuto oblast jsme zvolili vlastně náhodou proto, že v nedalekém lyžařském středisku Serfaus-Fis pracuje moje vzdálená sestřenice Lucka, kterou jsme mimo jiné chtěli potkat.
Už cesta 3.ledna odpoledne autem byla zajímavá, protože ve středu hodně sněžilo. Dojeli jsme do cíle večer jen díky usilovné snaze rakouských silničářů a poslední kilometry už jen s pomocí řetězů. Tolik sněhu bylo moc i pro místní. Za dva dny tu spadlo tak 70cm.
Krajina byla jak z ladovského obrázku, ale jinak se toho v horách kvůli takové nadílce nedalo mnoho dělat. Na sjezdovkách toho bylo až příliš, většina vleků nejezdila, nejvyšší stupně lavinového nebezpečí, běžkařské stopy ukryté hluboko pod prašanem a k tomu skoro nesjízdné silnice. Proto jsme první den zvolili místo naší klasiky náhradní program. Dopoledne jsme si půjčili sáňky a blbnuli na svazích, ale i na silnicích po Feldels, protože tam to jelo nejlíp. Navíc, když auta zůstala pod závějí, tak jsme je měli beztak jen pro sebe. Přes oběd jsme o sáňky z půjčovny na chvilku přišli. Nechali jsme je postavené před hospůdkou přímo u sjezdovky a po návratu z oběda tam prostě nebyly. Poté, co jsme se rozhlédli, padlo jednoznačné podezření na asi sedmiletého chlapečka opodál, který brázdil kopec na velmi podobných saních. Chlapec se ale jen tak nedal a na naši otázku, jestli to jsou opravdu jeho sáňky, odpověděl přesvědčivě, že jo. Ono taky saně z půjčovny vypadaly všechny stejně. No nicméně jsme pro jistotu zkontrolovali číslo, které bylo na sáňkách a tím bylo jasno – byly to naše sáně! Chlapeček nám je bez mrknutí oka vrátil a hned zkušeně zamířil před hospodu, kde stály další dočasně zaparkované a tedy nevyužité sáňky daleko od dohledu svých majitelů.
Odpoledne jsem začal svou kariéru snowboarďáka. Půjčili jsme snowboard a na posledních metrech modré sjezdovky jsem se snažil si moc neublížit. V půjčovně mi nabízeli i polštář na zadek, když jsme jim říkali, že to je moje premiéra, ale díky značné vrstvě čerstvého prašánku to nebylo potřeba a padal jsem do měkkého. Nikča mi dělala instruktorku a po dvou hodinách jsem sám prvně vykroužil oblouk na snowboardu. Pokračování bude asi až v Kanadě. Večer jsme poslouchali jak nad námi nad městem padají laviny. Byla to jedna rána za druhou. Návštěvu sestřenky Lucky jsme večer museli zrušit, protože silnice byly jeden led.
V pátek byla lavinová předpověď stále nepříznivá, ale silnice už vypadala dobře. Proto jsme si to namířili za lyžovačkou do střediska Serfaus-Fis. V porovnání s naší vesničkou plnou rodinných ubytoven, statků s kravičkami a malým lyžařským střediskem je Fis a Serfaus skutečným Las Vegas zimních sportů. Na příjezdu obří parkoviště, doprava až ke sjezdovce metrem !!!, předražené obchody s luxusním zbožím, restaurace na každém kroku a taky nespočet lyžařských vleků, sjezdovek a adrenalinových aktivit. Po několikadenním sněžení bylo stále mnoho vleků uzavřeno a na sjezdovkách byly při teplotě kolem nuly záhy muldy a hromady měkkého sněhu. Dobu jsme hledali optimální svah. Také lidí bylo na můj vkus moc, to se v Rakousku tolik nevidí, ale po několika dnech, kdy se nedalo vůbec lyžovat, byli asi všichni natěšení. Vydrželi jsme na svahu až do zavíračky, ale poslední sjezd byl spíše hromadným bojem o přežití. Dole pod sjezdovkou jsme po lyžování zašli navštívit Lucku, která pracuje přímo v centru na baru v hotelu Preamontan. Dali jsme si u ní kafe a štrůdl a popovídali si krátce o Kanadě. Večer jsme jeli do města Ladis s nadějí na bruslení, ale přírodní kluziště v romantickém místě pod hradem bylo uzavřeno – moc sněhu, moc teplo… Tak jsme se tam stavili na večeři na pizzu do restaurace, kde nás obsluhoval pro změnu český číšník. Vůbec nám připadalo, že skoro všechny služby tu zajišťují „přespolní“.
V sobotu už bylo počasí příznivější, ranní sluníčko dávalo předpoklad krásnému dni a laviny, co spadnout měly, už spadly v předchozích dnech. U snídaně tedy padlo rozhodnutí vyzkoušet nové sněžnice. Vyšli jsme přímo od ubytování podél sjezdovky ve Fendels kolmo vzhůru. Nad sjezdovkou jsme pokračovali ve stopě nějakých freeriderů, kteří tu den před tím sjížděli na divoko čerstvým prašánkem. Místy jsme zjevně šli po spadlé lavině z předchozího dne. Pak jsme podle google mapy nabrali přibližný směr hřeben a stoupali strmě lesem. Někde méně, jinde více hustým. Sněhu bylo všude tolik, že místy ani sněžnice nezabránily zapadnutí po pás. Zvolený směr byl zjevně správný a kolem poledne jsme se dodrápali do sedla pod kopcem Mittags Kogel. Odtud jsme původně chtěli vyrazit až nahoru ke křížku, ale sněhu bylo opravdu moc a svah nevypadal přesvědčivě bezpečně. Proto jsme raději ve výšce asi 2200m n.m. otočili a až úplně nahoru nedošli. Lépe žádný křížek, než vlastní pod lavinou. Raději jsme došli ze sedla na druhou stranu na menší kopec, kde jsme si vyšlapali sezení ve sněhu, poobědvali a kochali se výhledy na zasněžené vrcholky v dáli kolem. Bylo úplné ticho, bezvětří, sluníčko hřálo, no úplná idylka. Po pauze a focení, při kterém Nikča bez sněžnic zapadla po pás do sněhu jsme se vydali na cestu zpět do údolí. 
Nejprve po vlastních stopách lesíkem dolů až k cestě, která vede k chatě vprostřed sjezdovky. Cesta, která vedla po vrstevnici, byla na dvou místech poznamenána lavinou. První z nich jsme přelézali a druhá vymlela ve svahu hlubokou brázdu. Do ní jsme museli nejprve seskočit a pak z ní zase vylézt. Mráz z toho běhal po zádech, vidět, co ta masa sněhu dokáže. Na chatě Sattelklause jsme si dali svačinku. Pak jsme sněžnice nyměnili za mačky a sešli v nich pohodlně přímo po sjezdovce až zpátky dolů do Fendels. Celkově jsme našlapali skoro 10km s převýšením 900m.
Večer na ubytování jsme jako už několikrát hráli kostky a popíjeli vínko dole v jídelně. Starostlivá paní domácí byla tak hodná, že nám k tomu i vařila čaj. Ono vůbec to ubytování bylo skvělý. Byl to rodinný penzion, tak typický pro Rakousko. Malé hospodářství, kravičky, dvůr a dům s ubytováním pro turisty. My bydleli až v podkroví v malém pokoji s koupelnou. Se snídaní za nějakých 900Kč za noc, při rezervaci na poslední chvíli mi to připadá na Rakousko skvělý. Navíc ve velice přátelské až rodinné atmosféře. A celý Fendels se nám líbil taky. Útulná vesnička, dostatečné možnosti vyžití, dvě hospody (chodili jsme jen do té na sjezdovce – byla skvělá!), půjčovna i obchod se sportovním vybavením, skvěle připravené sjezdovky, málo lidí a to vše za poloviční ceny než na protějším kopci v Serfaus-Fis… Malá alpská střediska mají své kouzlo.
Poslední den – v neděli, jsme tedy zůstali v Fendels, půjčili lyže a do dvou odpoledne jsme lyžovali. Ranní přimrzlý manšestr víc vyhovoval mně, Nikča s ním na prudších svazích bojovala. Teprve po zahřívacích jízdách na modrých, které nebyly moc dobré, jsme se přemístili na červenou, která nám dobře vyhovovala. Nejlepší ale bylo, že jsme na širokých a skvěle připravených svažích byli fakt skoro sami. Po obědě jsme vyzkoušeli i horní černou a taky kávu a štrůdl na chatě Sattelklause. Ve dvě jsme skočili do půjčovny vyměnit lyže za sáňky. Byla by škoda nevyzkoušet místní sáňkařskou dráhu. Ta je 4km dlouhá, s převýšením 470m a vede lesem s ostrými zatáčkami. Nahoru se jede sedačkovou lanovkou spolu s ostatními lyžaři. Mají to dobře vymyšlené a je tu díky tomu dostatek zábavy i pro nelyžaře. Jezdili jsme až do zavíračky. Promáchaní a s natlučenými zadky od saní hopsajících po nerovnostech na trati jsme kolem půl páté naskočili do auta a vydali se na cestu zpět do Hornbergu. Ta už probíhala hladce a tak jsme byli kolem deváté doma.
Prohlédněte si všechny naše fotky z tohoto výletu do Rakouska!
