V Německu vyšly na úterý a středu dva státní svátky – den Reformace a Všech Svatých. S pondělní dovolenou tedy celkem 5 dní volna. S tím už se dá vymyslet parádní dovča. Nejdřív jsme přemýšleli o Švýcarsku, okolí hory Jungfrau, ale předpověď počasí nebyla zrovna příznivá, takže jsme nakonec zamířili víc na jih – do slunné severní Itálie, k podhorskému jezeru Como.
Vyrazili jsme v sobotu ráno směrem na Winterthur a dále na Curych. Omylem jsme ale odbočili pozdě a tak jsme úplnou náhodou jeli i přes Hinwil (partnerské město Jablonného n.O.). Dále pak kolem jezera Walensee a pak jižně na Itálii údolím Rýna a Hinterrhein (Zadní Rýn). Do Itálie jsme jeli přes horský pas Splügenpass. Oktávka se musela dolopotit až do nadmořské výšky 2113m. Od Švýcarska to bylo po parádní klikaté silnici, která stoupala napříč černou sjezdovkou místního lyžařského areálu. Na Italské straně nás čekalo ostré klesání po úzké silnici, přes zazimované opuštěné horské vesničky, skrz nesčetné množství tunelů a tunýlku, vyhýbání s auty až do údolí k jezeru Como ve výšce 200m nad mořem.
Sobotní odpoledne po příjezdu jsme strávili v městě Varenna a Bellagio. Jezdí mezi nimi lodní doprava pro pěší i pro auta. Prošli jsme si křivolaké úzké uličky, kolonádu u jezera, dali si kávu v jedné z mnoha kaváren, výbornou italskou zmrzlinu v jedné gellaterii a tak nám to odpoledne pěkně uteklo. Na večeři jsme se stavili ve městě Mandello del Lario v místní hospůdce Bar Centrale.
Sobota 28.10.2017, Rongio – kaple Santa Preda (2,5km, ↗ 331m, ↘ 150m)
Po večeři jsme se autem přesunuli do města Rongio k výchozímu bodu našeho plánovaného treku. Auto jsme nechali na parkoviště u hřiště, sbalili batohy na dva až tři dny a ještě potmě vyrazili k místu, kde jsme chtěli přenocovat. Šli jsme s čelovkami asi 2km po křížové cestě až ke kapličce. Dopředu jsme věděli (podle fotek z googlu), že tam je rovinka akorát na stan. Tam jsme přenocovali.
Neděle 29.10.2017, kaple Santa Preda – Bocchetta di Prada – Grigna Settentrionale (10km, ↗ 2306m, ↘ 505m)
V neděli ráno, když jsme vstávali, procházeli kolem našeho stanu už první turisté. Cesta je dost frekventovaná a vede k podhorskému klášteru Santa Maria sopra Olcio. Posnídali jsme kaši – odbočka: kaše byla netradičně dětská jahodová kašička, kterou jsme koupili cestou poté, co Nikča přišla na to, že zapomněla naši snídaňovou kaši doma. Po snídani jsme sbalili stan a vyrazili cestou do kopce na hlavní cíl treku – na horu Grigna Settentrionale. Cestou jsme ještě hledali vodu. je tu strašný sucho, ale nakonec nás chlapík u jedné z podhorských chaloupek ujistil, že cestou je malý pramen. Naštěstí tam opravdu byl. Posvačili jsme u něj a doplnili vodu do plných. Dál jsme šli dokopce až do sedla Bocchetta di Prada. Cestou bylo několik bivakovacích úkrytů a také významných míst italského protifašistického odboje – právě zde u jezera Como komunističtí partyzáni zabili na konci války B.Mussoliniho.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál přes kopec Belvedere do sedla Bocchetta di Piancaformia. Odtud už cesta strmě stoupala k vrcholu Grigny. Už se pomalu smrákalo, cesta byla místy hůř značená a navíc už s námi skoro nikdo nešel. A tak se nám taky podařilo sejít z cesty, teda spíš vylézt z cesty, protože jsme místy už trochu šplhali, tak nám ani nepřišlo divné u jednoho nejasného místa sápat se vzhůru po skále k nápisu. Bylo to ale jen označení jedné z mnoha jeskyní. Zachránila nás GPSka v mobilu, takže jsme zase slezli dolů ke správné cestě. Taky nás celé odpoledne doprovázel velmi silný vítr, který neustal až do noci.
Na vrchol Grigna Settentrionale (2410m n.m.) jsme došli už skoro za tmy. Ani jsme nedoufali, že bude chata na vrcholu v neděli večer ještě otevřená, ale měli jsme štěstí, protože byl v Itálii taky státní svátek, tak měli mimořádně otevřeno i mimo sezónu. Na chatě byla kromě jedné holčiny, co tam pracuje, ještě jedna turistka a my. Takže jsme se ubytovali, objednali si pivo a večeři. Pak jsme šli ven obdivovat i ve větru a zimě naprosto úchvatný západ slunce. Trval snad půl hodiny, kdy slunce kreslilo na mraky nevídané rudo-oranžové obrazce. Pak jsme se schovali v chatě a čekání na večeři jsme si krátili hraním jenga a čtením u krbu. Večere nám moc chutnala. Dali jsme si polívku, špagety a polentu. Vše moc dobré. Pak jsme nacpaní šli spát. Na pokoji byly trojpatrové postele, trochu úzké, ale útulné.
Pondělí 30.10.2017, Grigna Settentrionale – Buco di Grigna – Rifugio Rosalba – Rongio (12,5km, ↗ 632m, ↘ 2613m)
Ráno jsme si přivstali na východ slunce a poté jsme šli na snídani. Ta už nebyla tak super, jako večeře. No a pak přišlo malé nemilé překvapení při placení. Samozřejmě nešlo platit kartou. Vzhledem k tomu, že jsme se dost rozšoupli a ubytování nebylo taky zrovna nejlevnější, tak nám nestačily eura, co jsme měli s sebou. Nejdřív nám slečna chatárka důvěřivě napsala telefonní číslo na majitele chaty, že se s ním máme později domluvit na zaplacení. Pak jsme ale vysypali všechny drobné, co jsme oba měli v peněženkách a chybělo nám pár euro. Zbytek nám odpustila, takže jsme to nakonec měli „se slevou“.
Z chaty jsme vyrazil dál po hřebeni. To co na mapě vypadalo jako několik snadných kilometrů po hřebeni se ale v realitě změnilo na docela slušnou ferratu. Samé lezení, lana, řetězy. A hlavně teda směrem dolů. S plnými krosnami místy nic moc, ale pomalu jsme postupovali vpřed. Cestou jsme potkávali kamzíky a taky dost místních Italů ve středním věku. Všichni tu chodí na lehko na jeden den, jen s malým batůžkem s vodou a svačinou a v teniskách doslova utíkají po cestě. Na nás s krosnami koukali jak na zjevení. Přiznávám, že to lezení nás trošku zaskočilo, potkávali jsme i lidi s jištěním a výbavou a jak Nikča správně podotkla, už šla i jednodušší ferraty s jištěním… No dolezli jsme až do sedla Buco di Grigna pod Grignou Meridionale, ale na její vrchol jsme oproti našemu původnímu plánu už nešli, nestihli bychom to. Raději jsme zvolili sestup. Ovšem ten vedl opět přes ferratu. Až k chatě Rifugio Rosalba jsme lezli po řetězech. Na chatě jsme si trošku orazili a posilnili a pak už se šlo dál jen po strmé cestě. Po odbočce na Rongio už cesta nebyla moc vyšlapaná a místy se ztrácela v listí. Toho spadaného listí tu vůbec bylo spousta – místy po kotníky, někde skoro až po kolena. V horské osadě Colonghelli jsme náhodou opět našli vodu, která nám už téměř docházela. Zpátky do Rongia jsme už docházeli opět potmě. Navíc jen s Nikčinou čelovkou, protože Tomova se omylem zapnula v batohu a měl ji vybitou. Auto na nás poslušně čekalo na stejném místě, kde jsme ho před dvěma dny zaparkovali. Jeli jsme opět do města Mandello natěšení na pizzu k večeři, ale zdá se, že všechny pizzerie v Itálii mají v pondělí zavřeno.
Když jsme neuspěli při hledání pizzerie, rozhodli jsme se přemístit do výchozího bodu na další trek na horu Monte Legnone. Výchozím bodem je parkoviště v sedle Roccoli Lorla ve výšce 1450m n.m. Takže se Oktávka zase trošku zapotila. Silnička, místy úzká sotva na jedno auto, stoupala vzhůru strmě serpentinami. Naštěstí jsme se vyhýbali jen jednou zkraje a pak už až nahoru ne. Kdybychom někoho potkali, tak jediná možnost je couvat půl kilometru. V sedle jsme rozdělali stan hned na parkovišti u auta a uvařili si k večeři instantní Itálii v pytlíku – těstoviny s houbovou omáčkou. Byly až překvapivě dobrý (=měli jsme už dost velkej hlad). Po večeři jsme zapadli do spacáku a po náročném dni spokojeně usnuli.
Úterý 31.10.2017, Roccoli Lorla – Monte Legnone – Roccoli Lorla (11km, ↗ 1584m, ↘ 1584m)
V úterý ráno nás probudilo auto prvních turistů. Stan jsme měli omrzlý. Konečně jsme mohli za světla obdivovat krásu okolí – jezírko, les, turistickou chatu a opodál velikou značku zákaz kempování. Tu jsme v noci při příjezdu nějak přehlédli. Než jsme uvařili snídani a sklidili stan do auta, tak už na parkovišti bylo asi 5 aut, ze kterých všichni vyrazili za stejným cílem jako my – na horu Monte Legnone. Je to ze sedla tam i zpět 11km se stoupáním bezmála 1600 výškových metrů. Vyrazili jsme v 8 a hned od začátku nás už bolely nohy z předchozího treku na Grignu. Naštěstí jsme tentokrát šli „po Italsku“ s malými batůžky jen se sváčou a vodou.
Cesta hned zpočátku stoupala. Prošli jsme kolem salaše a pak dál do kopce. Zpočátku jsme šli ve stínu od západu, takže nám byla i dost zima, ale jen co jsme se přehoupli přes hřeben Porta dei Merli tak jsme byli na sluníčku. Pak už se šlo o poznání líp. Kolem půl jedenácté jsme dorazili na chatu Bivacco Silvestri. Odtud už to bylo napůl lezení a strmé stoupání až na vrchol Monte Legnone, 2609m n.m. Tam jsme přišli o před polednem. Nahoře byl jen jeden turista, který vycházel ráno z parkoviště chvíli před námi. Hned se ale dal na sestup a tak jsme měli vrchol jen pro sebe. Je tam podobný kříž jako na Grigně, pomníček obětem hor a závětří pro případný bivak. Pod námi se od jihu tlačili mraky, ale Monte Legnone je zastavilo jako hráz a dál se nedostaly. Obědvali jsme, fotili, kochali se výhledem na jezero Como, na městečka a silnice pod námi, které už vypadaly spíš jako z letadla. Přeci jen jsme byli 2400m nad nimi. V dáli na západě byly vidět zasněžené alpské vrcholky.
Po skoro hodině kochání a odpočinku jsme se vydali zpátky dolů. Akorát jsme uvolnili vrchol další dvojici, co přišla po nás. Cesta dolů byla náročná, protože nás už dost bolely nohy. Sluníčko mezitím rozpustilo mraky, takže jsme jimi nemuseli jít, zato výhledy byly i cestou krásný. Nad salaší nás ještě překvapilo stádo rohatých koz, které si ustlaly přímo na turistické cestě. Zpátky k autu jsme dorazili asi ve 3 hodiny a poté, co jsme se pomodlili, aby serpentinami dolů nic nejelo proti, jsme jeli zpět do údolí. Namířili jsme si to na druhý břeh jezera do města Menaggio. Tam jsme zaparkovali a zaplatili parkovné až do dalšího dne. Našli jsme jednu z mála otevřených restaurací a dali si konečně italskou pizzu. Bylo tu dost znát, že už je tady po sezoně. Během večeře jsme ještě našli hostel na přespání. Byl tam zrovna halloweenský večerní program, ale my jsme po procházce šli unavení brzy spát. Hostel se nám moc nelíbil, ale na přespání ok.
Středa 1.11.2017, Lugano a cesta domů
Ve středu ráno jsme v hostelu posnídali s parádním výhledem na jezero Como s Monte Legnone v pozadí. Pak jsme vyrazili pryč z Itálie směrem na švýcarské Lugano. Před Luganem jsme ještě šli na krátkou dopolední procházku městečkem Gandria, které už leží na břehu Luganského jezera. Dali jsme si kávičku a štrúdl v jedné z místních kaváren. Do Lugana jsme dorazili v poledne a prošli se parkem u jezera. Bylo tam spousta lidí a taky hejno krásných labutí, které jsme vydrželi dobu sledovat a fotit. Pak jsme zamířili k lanovce na horu Monte Bré, která se tyčí přímo na Luganem do výšky 925m. V místní restauraci s panoramatickým výhledem na město jsme si dali výborný oběd jako odměnu za náročné šlapání z předchozích dní. Lugano pod námi bylo ale celé v oparu a nebyla příliš dobrá viditelnost. Kolem púl čtvrté jsme z Lugana vyrazili zpátky domů do Hornbergu.
Suma sumárům jsme našlapali v horách za 4 dny přes 36km a taky 4800 výškových metrů nahoru a pak zase dolů. Sláva, nazdar výletu!
Prohlédněte si všechny naše fotky z tohoto výletu do Itálie!