Mapu slovinských Julských Alp – Národní park Triglav máme doma už dva roky a teprve koncem letošního léta na ně konečně došlo! Je to díky příznivé vzdálenosti ideální cíl pro kratší dovolenou s výstupem na okouzlující horu Triglav, kterou jsme si naprosto zamilovali!
Neděle 27.8.2017, Cesta do Slovinska
V neděli ráno jsme pobalili poslední věci a v 11 hodin nás v Jablonném vyzvednuli kamarádi Lucka s Vendou a vyrazili jsme přes Brno na Vídeň a pak dál přes Graz a Klagenfurt až ke Slovinským hranicím. Nechtěli jsme zbytečně utrácet za Slovinskou dálniční známku, tak jsme z Klagenfurtu zvolili cestu po B91 přes Ferlach na horský pas a přes hranici po silnici 101 na Tržič, pak dál po 452 do Radovljice a odtud do podhorského města Bled. Lázeňské město Bled je známý a turisty vyhledávaný cíl kolem Bledského jezera. Přijeli jsme už večer a jak je naším zvykem, neměli jsme předem zajištěné žádné ubytování, takže jsme zakempovali na loučce na odbočce z hlavní silnice hned za městem u krásné horské řeky Sava Bohinjka.
Pondělí 28.8.2017, jezero Bled, ferrata Mala Mojstrovka (6km, ↗ 830m, ↘ 830m)
Dnes jsme chtěli zaútočit na Triglav od Bohinjského jezera. Vzhledem k předpovědi počasí, kdy hlásili pršení a bouřky jsme ale plán přehodnotili a zvolili náhradní program, protože naopak předpověď na následující dny měla být velice příznivá. Ráno po sbalení stanů, snídani a opláchnutí nohou v Savě Bohinjka jsme jeli zpět do města Bled a protože bylo překvapivě hezky, půjčili jsme si na jezeře loďku a doveslovali k ostrovu s kostelíčkem uprostřed jezera. Vesloval teda především Venda, ale vyzkoušeli jsme si to postupně všichni. Na ostrově jsme si dali zmrzku, okouknuli zvenčí kostelík a pak už honem zpět. Loďku jsme měli zaplacenou jen na hodinu, což jsme o pár minut nestihli, ale bylo nám to velkoryse prominuto a nic jsme nedopláceni.
Z Bledu jsme se vydali po vedlejších silnicích směr Jesenice a Kranjska Gora. Tam jsme odbočili na horský pas Vršič. U jezera Jasna jsme poseděli v trávě a poobědvali. Pak jsme začali stoupat autem zatáčkami do pasu Vršič. Zatáčky jsou tam číslované, kroutí se úbočím a na 12km se nastoupá celkem 1150 metrů!
V sedle jsme vybrali ze dvou možností ferratu Mala Mojstrovka. Vede přes 2333m vysoký stejnojmenný vrchol. Nejprve se vystoupalo do sedla Vratca (18m n.m.) a odtud ještě po štěrkovém sesuvu pěšky až pod skálu. Pak pokračuje ferrata lehké obtížnosti na vrchol Male Mojstrovky. Asi v půlce lezení se k nám od západu přiblížily mraky a bohužel s nimi i bouřka. Jak to v horách bývá, velmi rychle se ze slunečného počasí zatáhlo a my jsme byli v mracích. Nejen, že jsme přišli o výhledy, začalo pršet, ale navíc i bouřka se blížila blíž a blíž a my ještě nebyli nahoře. Pod vrcholem jsme se rozhodovali, zda to nebude lepší otočit. Vzhledem k tomu, že cesta dolů po ferratě by byla po zmoklé skále dost nebezpečná a podle mapy jsme už museli být skoro na vrcholu jsme se rozhodli pokračovat. Poslední metry ferraty jsme v podstatě sprintovali. Vrchol jsme rychle překonali a klesali po žebru už v bouřce. Nic příjemného. Naštěstí cesta rychle klesala a my byli brzy v zákrytu okolních skal. Po strmé, mokré, štěrkové cestě sice nebyl sestup nejsnazší, ale zdárně jsme seběhli až k autu. Celou trasu, která se má jít 4,5 hodin jsme proběhli za 3 hodiny. Zároveň také už u auta přestalo pršet.
Měníme plán na výstup na Triglav. Nepůjdeme od Bohinjkého jezera, ale ze města Trenta, abychom zbytečně nejeli autem zase zpět přes Vršič. Takže jsme pokračovali autem do města Trenta. Tam jsme zašli do parádního infocentra Národního parku Triglav. Infocentrum je úplně v americkém stylu. Hned vedle infocentra jsme na lavičkách uvařili večeři a na noc jsme se přesunuli k výchozišti turistické cesty na Triglav. Tam jsme hned na parkovišti u silnice postavili stany a přenocovali.
Úterý 29.8.2017, Trenta – Zasavska koča – Koča na Doliči – Dom Planika (17km, ↗ 2570m, ↘ 830m)
Ráno jsme vstali v 6 a začali balit stany. Bohužel jsme nebyli dostatečně rychlí a měli smůlu, že kolem jel v autě strážce národního parku a všiml si nás. Hned zastavil a šel nám vystavit pokutu za stanování v národním parku. Pokuta s českou slevou bylo nakonec jen 50 euro (oproti původním 100), což bylo snesitelné, protože za noc v kempu v Trentě bychom zaplatili stejně. Po zaplacení pokuty, sbalení stanů, snídani a otočce do Trenty pro doplnění vody jsme nakonec až v 8 hodin vyrazili na túru.
Cesta začínala stoupat lesem a pak po skalním úbočí přes Trebiški dol. Často se rozdvojovala nebo roztrojovala, kdy jedna cesta vedla klikaticí a druhá kolmo vzhůru nebo alternativně, přičemž k našemu překvapení byly turistické značky na všech variantách, což nám přišlo trochu zmatečné. Všechny turistické cesty tu jsou značeny stejným červeným kolečkem s bílým středem. Je to stejné, jako před měsícem v Bosně. V poledne jsme dorazili na horskou chatu Zasavska Koča (2080m n.m.). Tam jsme se posilnili řízkem a pivkem. Dál vedla cesta kolem skoro vyschlých jezer strmě nahoru do sedla. Pod sedlem nás s Nikčou bohužel museli opustit Venda s Luckou. Lucce se hned od začátku dělaly puchýře na nohách a další pokračování v túře pro ni už nebylo možné. Venda s Luckou se tedy vrátili ten den zpátky až do Trenty.
Já s Nikčou jsme pokračovali přes měsíční krajinu mezi vrcholky Kanjavec a Vršak dál do sedla pod Kanjavcem (2350m n.m.). Pak cesta klesá až k chatě Koča na Doliču (2151m n.m.). Na chatě jsme si dali svačinu a zvažovali, jestli tu nezůstat na noc. Chata je na velmi hezkém místě s výhledem do údolí až do Trenty. Protože byly teprve 4 hodiny odpoledne, rozhodli jsme se ještě pokračovat a dojít až na další chatu, která bude pro zítřejší výstup na Triglav výhodnější nástupní bod. Pokračovali jsme tedy dál. Podle mapy to mělo být kus po vrstevnici a pak stoupání. Cesta po vrstevnici byla ale neustále nahoru a dolu, místy i s lany. Cestou je zelená horská loučka, kde turisté bílými kameny vyskládali různé nápisy. Z nápisů šlo snadno poznat, že se jednalo hlavně o Čechy, takže jsme se k tradici připojili a vyskládali tam nápis Corale. Závěrečné stoupání pod chatou bylo po skále s lany a prudce do kopce. Na chatu Dom Planika jsme došli v 6 hodin. Chata je na ještě hezčím místě než ta předchozí.
Ubytování jsme neměli rezervované a tak jsme se zařadili do fronty čekatelů. Paní, co tam úřadovala, byla opravdu nezapomenutelná. Naprostý zmatek v rezervacích i v pokojích, neuměla ani vracet peníze a navíc byla strašně ukecaná. Dlouho to vypadalo všelijak, ale asi po hodině trpělivého čekání (a nevěřícného kroucení hlavou) jsme se dočkali a byli jsme za asi 56 euro za oba ubytování na společné cimře pro 20 lidí. Dost se nám ulevilo, že máme kde přespat. Nechápu, jak to tady řeší, kdyby byla kapacita už plná. Venku se stanovat nesmí a kapacity jsou omezené, večer na krku a nejbližší další chata je nejen dost daleko, ale nejspíš taky plná…
Na chtě jsme si dali k večeři zelňačku (Nikča) a palačinky (Tom). Večer se udělalo moc hezky, pod námi bylo moře z mraků a nad něj vystupovaly jako ostrovy jen nejvyšší horské štíty. Nad námi masiv Triglavu, západ slunce, měsíc a hvězdy, no nádhera! Moc jsme si pochvalovali rozhodnutí jít až na tuhle chatu, protože ta minulá byla už v mracích. Fotíme a kocháme se výhledy. Spát jsme šli už v 9, protože ráno brzy musíme brzy vyrazit nahoru/na horu.
Středa 30.8.2017, Dom Planika – Mali Triglav – Triglav – Koča na Doliči – Trenta (16km, ↗ 1300m, ↘ 3000m)
Noc na společné noclehárně byla až nad očekávání klidná. Ráno téměř všichni vstávali svorně na 6. hodinu. Akorát jsme stihli parádní východ slunce. Opět moře z mraků jako večer a do toho slunce začalo zalévat krajinu zlatavým světlem. Posnídali jsme na terásce před chatou. V malé umývárně jsme dobrali vodu. Byla tam cedulka ve slovinštině, angličtině a němčině, že voda není pitná. S Bulharem, který tam zrovna byl se mnou jsme se shodli, že když to tam není česky a bulharsky, tak to znamená, že pro Čechy a Bulhary voda pitná je. Oni totiž navíc jednu 1,5l láhev vody na chatě prodávali za 4,5 eura…
Asi v 7 hodin jsme vyrazili na vrchol. Nejdříve se stoupá na Malý Triglav. Po chvíli se strmá cesta mění ve šplhání a pak i v lezení po skále. Naštěstí touto cestou nechodí tolik lidí. Většina jde nahoru cestou z Chaty Triglavski Dom. Ta se k nám po chvíli připojila těsně pod vrcholem Malého Triglavu. A s ní i hodně lidí. Pak se jde po střeše mezi Triglavy, místy je široká přes metr ale někde i jen 10cm. Na obě strany šupec dolů. Cesta je jištěná celou dobu lanem a většina lidí má i sedáky s jištěním. My jsme ho z úsporných důvodů nechali dole v autě. Vyloženě nebezpečné to nikde nebylo. Cestou je spousta pomníčků lidí, kteří zde zahynuli, většinou kvůli bouřce. Není zde asi zvykem mít jeden společný cintorín v údolí, ale pomníčky jsou přímo cestou, což jistě ještě více umocňuje zážitek lidem, co mají strach z výšek. Jinak počasí bylo nadále parádní a výhledy kolem skvělé. Na vrchol Triglavu (2864m n.m.) jsme dorazili v 8:30. Bylo tam asi 40 dalších lidí, místa tam je naštěstí dost. Na vrcholu je malá plechová skrýš před bouřkou, asi tu jsou běžné. My máme krásný azuro, jen sem tam fotomráček, skoro bezvětří, příjemná teplota. Na sezení ale stejně vytahujeme péřovky. Fotíme panoramata, kocháme se. Nějaký podnikavec sem vynesl plechovky piva a prodává je. Protože tentokrát nemáme vrcholovou prémii s sebou v batohu, tak jedno malý Laško za 4 eura kupuju, abychom si vychutnali pocit vítězství. Na vrcholu byla směs lidí, nás nejvíc zaujal tatínek s asi 5-letým synkem, kterého měl uvázaného na laně. Takhle malé horolezce jsme tu nečekali.
V 9:20 jsme se vydali na cestu dolů. Zvolili jsme sestup jihozápadní cestou přes sedlo Triglavska škrbina. Chodí tam mnohem míň lidí. Důvod jsme pochopili hned – protože je dost náročnější než ta od východu. Cesta je strmá, občas nebylo vidět, kudy vůbec pokračuje. Ale zajištění skobami a lany je i zde dobré, i když místy to bylo náročnější a sedáky s jištěním by bylo dobré tudy mít s sebou. Po zdolání skály se už pokračovalo po dobře upravené cestě. Přesně v poledne jsme došli na chatu Koča na Doliču. Tam jsme si chvíli odpočali na prosluněném výhledu do úrolí. Poobědvali jsme a popovídali si z dvojicí dalších Čechů. Přímo od chaty vede dolů do Trenty strmá klikatá cesta, po které nám zbývalo sestoupat ještě dalších 2200m. Dolů jsme šli asi 3 hodiny v kuse. Cesta byla skvěle upravená a velmi pohodlná, ani nám ty metry nepřišly tak náročné. V údolí jsme viděli z dálky od cesty potok Komar s vodopády, a tak jsme se vydali k němu na krátkou zastávku. Vykoupali a osvěžili jsme se přímo u vodopádku, bylo to moc pěkný místo.
Od vodopádu jsme už šli poslední 4km po cestě lesem podél řeky Zadnjica. Do Trenty jsme došli přesně v 17 hodin a na smluveném místě nás vyzvedli autem Venda s Luckou. Autem jsme vyrazili zpět přes sedlo Vršič na Kranjskou Gorou. Těsně před ní jsme opět zastavili u horského jezera Jasna a smočili se v ledové vodě. Odtud jsme pokračovali přes Podkoren na horský pas Wurzenpass zpět do Rakouska až do Klagenfurtu. Chtěli jsme přenocovat někde u jezera Wörthersee, ale je téměř celé oplocené, samý soukromý pozemek a zákazy táboření. Proto jsme dojeli až do Klagenfurtu do kempu Strandbad. Kemp je brutálně snobáckej, kromě všech možných zařízení pro lidi měl i sprchy pro psy. Uvařili jsme poslední kotlíkovou večeři a k tomu pili moravské vínko, co s námi přijelo autem z domu.
Čtvrtek 31.8.2017, Wörther See, rozhledna Pyramidenkögel, Maria Wörth, Griffen a cesta domů
Ráno jsme se déle vyspali v kempu, dali si teplou sprchu, posnídali a mezitím i usušili stany. Pak jsme vyrazili na krátkou procházku na rozhlednu Pyramidenkogel, která se tyčí nad jezerem Wörthersee a je to dokonalý magnet na turisty. Bylo tam strašně moc lidí. Zvrchu byl hezký výhled na jezero a okolí a dolů z rozhledny jsme jeli toboganem. Z rozhledny jsme pokračovali do městečka Maria Wörth. Je tam hezký kostelík přímo u jezera. Bohužel tam bylo u jezera asi milion zákazových tabulek, mimojiné zákaz koupání, ležení na trávě, opalování se a tak podobně. Stavili jsme se tam na oběd v italské restauraci.
U jezera Wörthersee jsme odpoledne našli kousek svobodného prostoru pro lidi jako my, kdy se dalo koupat a ležet na trávě u vody. V jezeře byla krásně čistá a osvěžující voda. Je zajímavé, že se v jezeře téměř nesmí koupat, ale přitom se po něm proháněla spousta motorových lodí, některé i s atrakcemi jako vodní lyže a podobně. Po koupačce jsme se vydali na cestu domů. Ještě jsme na chvíli zastavili u hradu Griffen blízko u dálnice a na jeho hradbách jsme povečeřeli s výhledem na západ slunce a vrcholky Slovinských Alp v dálce.
Cesta domů hezky ubíhala a domů do Jablonného jsme dorazili v pátek ve 2 hodiny ráno.
