Pátek 28.7.2017, Cesta do Bosny
Vyrazili jsme autem v 15hod z Jablonného a v Brně k nám přiskočili kamarádi Kačenka s Vojtou. Dál jsme jeli přes slovenskou Bratislavu do Maďarska přes Györ, Székesfehérvár, kolem Balatonu po M7 až do Chorvatska, přes Záhřeb a dál po dálnici A3 k Chorvatsko/Bosenskému hraničnímu přechodu Bosanska Gradiška. Na hranici s Bosnou byla dlouhá fronta ve které jsme popojížděli skoro 2 hodiny. Pak to ještě kousek bylo po dálnici až do Banja Luka a dále už serpentinami v kaňonu řeky Vrbas přes města Jajce, Donji Vakuf a Kupres až do naší cílové destinace do bosenského města Tomislavgrad. Tam jsme dorazili kolem 5hod ranní a ještě jsme šli na chvíli spát pod širákem na kraji města.
Sobota 29.7.2017, Tomislavgrad – Orlov Kuk – Svinjar (21km, ↗ 1000m, ↘ 800m)
Kolem 8hod jsme po krátkém spánku vstali a dojeli do centra města přímo k autobusovému nádraží. Tam jsme zaparkovali na týden naše auto, posnídali, v hospůdce nabrali vodu a sbalili si batohy na naše putování. Pak jsme šli na stopa. Potřebovali jsme se dostat do města Bukovica. Vzal nás místní fotbalista Ilja a dovezl nás až k hospůdce Lovre, kde začala naše první trasa z dálkového treku Via Dinarica. V hospůdce jsme náš trek zahájili jedním Ožujskem (chorvatské pivo) a tím jsme zároveň směnili eura na místní měnu – Konvertibiní marku (KM). Místním je velmi dobře rozumět, kombinace Chorvatštiny a Bosenštiny zní pro Čecha velmi srozumitelně. Angličtina tu není skoro vůbec potřeba.
Kolem 10:30 jsme už vyrázili na trek. Nejprve mezi poli po rovince do městečka Omolje. Kolem poledne jsme se dostali ke kopci a v totálním vedru jsme začali stoupat na kopec Orlov Kuk. Turistické cesty jsou v Bosně značeny červeným kolečkem s bílým středem, ale v tomto úseku nebyla skoro žádná vyšlápnutá cestička. Ani náznak. Poslední, kdo tu šel, byl zřejmě ten, kdo maloval značky. Sestup z Orlov Kuk jsme nemohli dlouho najít. Pak jsme vyrazili podle mapy a po nějaké době jsme opět našli značku. Potok v údolí byl vyschlý a naznačoval náš zásadní problém na následující týden – nedostatek vody. Bylo tam všude strašné sucho, vápencové podloží navíc nedává možnost vzniku nějakých častějších jezer, jak jsme zvyklí z jiných hor, takže jsme museli velké množství vody tahat v batozích. Celkem asi 6 litrů na hlavu na den.
Dál jsme pokračovali na Svinjar a zastavili jsme u pastevecké chaloupky v naději, že tam bude voda. Voda tam byla v podzemní nádrži (dešťovka), ale bohužel pod zámkem. Šli jsme dál a náhodou nás potkali dva lesáci v džípu. Hned u nás zastavili a poté, co nás ubezpečili, že je fakt nezvykle veliký sucho, nám dáli dvoulitrovou petku vody a navrch ještě dvě chlazený pivka. Pak zmizeli v dáli. Na Svinjar (1469m) jsme dorazili až v podvečer. Stihli jsme ještě dojít do údolí, večeřeli jsme už za tmy. Přespali jsme u domečků lemujících novou silnici z Tomislavgradu do Blidinje.
Neděle 30.7.2017, Mali Vran – Vran – Blidinje jezero (21km, ↗ 1000m, ↘ 1000m)
Ráno jsme já s Vojtou šli na průzkum hledat vodu. Uspěli jsme u jednoho z domků. Měli tam hodně ostrého psa, ale jinak nám vodu velmi ochotně dali. Doplnili jsme všechny nádoby až po vrch. Kolem 9hod jsme vyrazili na další etapu Via Dinarica. V plánu bylo přejít hřeben Vran k jezeru Blidinje.
Nejprve cesta vedla dlouho lesem, takže ve stínu. Cestou jsme potkali lesní chatu, kde místní omladina kempovala a užívala léto. Byli moc milí, dali nám opět hned každému chlazené pivo a popovídali si s námi. My jsme jim na oplátku přenechali dvoulitrovou petku s vínem, které se nám nechtělo už tahat. Od chaty začala cesta stoupat a kolem kopce Vranič jsme se dostali až k úpatí hory Mali Vran. Odtud jsme už šli na slunci strmě do kopce. Na Mali Vran (1961m) jsme dorazili v poledne a pojedli jsme s pěkným výhledem na údolí.
Pak jsme pokračovali po pěkné hřebenovce se spoustou sedel a vrcholků až na Vran (2020m). Odtud dolů vedla velmi strmá cesta v podstatě kolmo po svahu. K jezeru Blidinje jsme dorazili opět až za soumraku. Na mapě a v podkladech k cestě byla u jezera uvedena chata „Mountain Lodge“ (Planinarski dom). Vypadala velmi pěkně, ale asi se těsně před dokončením něco pokazilo a nebyla vůbec otevřená. Byl u ní ale pěkný přístřešek, ve kterém jsme se ubytovali. Pak jsme vyrazili k jezeru na vykoupání, ale překvapivě přes jeho velkou plochu, kterou jsme už z dáli viděli, bylo jezero hluboké tak akorát po kotníky. Došel jsem nějakých 100m od břehu a „hloubka“ byla pořád konstantních 5cm. Takže jsme se jen ošpráchli a tím opláchli pot a sůl po náročném dni.
Pondělí 31.7.2017, Blidinje – Vilinac (16km, ↗ 800m, ↘ 200m)
Ráno jsme opět hned u jednoho z prvních domků cestou vyžebrali vodu. Vyrazili jsme o něco dřív, abychom se vyhnuli vedru, ale už v 7:30 byl zase hic. Než začala cesta stoupat byla možnost zajít ke klášteru, ale vzhledem k náročnosti dnešní etapy jsme tuhle možnost vynechali. Vyrazili jsme rovnou vzhůru a asi 2,5 hodiny jsme strmě stoupali do sedla, naštěstí z větší části ve stínu stromů. Ze sedla vedla dál cesta zvlněnou horskou planinou s výhledy na Pločno (2228m), které je nejvyšší horou pohoří Čvršnica. Cestou se nad námi krátce přehnala bouřka, takže jsme dokonce i využili pláštěnky. U odbočky na Pločno jsme našli studnu, která nebyla v mapě a ještě více překvapivě – byla v ní voda. Pomocí kotlíku na provázku jsme vytáhli vodu ze studny, přefiltrovali a upravili UV lampou a tím doplnili naše láhve do plných.
Kolem 5hod jsme dorazili k horské chatě Planinarski dom Vilinac. Dali jsme si sváču a došla k nám skupinka 4 vandrovníků – první turisté, které jsme v Bosně vůbec potkali. A překvapivě to byli taky Češi! Poptali jsme se na cestu a poté, co nám řekli, že naším směrem nedaleko je jezírko, jsme původní plán přenocovat u chaty změnili a vyrazili k jezeru. Cestou se ale opět honily bouřkové mraky a tak jsme na noc raději zůstali v sedle kousek nad chatou. Večer jsme si udělali ohýnek, hráli na ukulele a zazpívali si písně proti trudomyslnosti. Z kulinářských zážitků u ohně bych vyzdvihnul Vojtův slaný čaj, omylem oslazený solí. Ze zábavy pak stojí za zmínku i to, jak jsem oheň omylem zapálil mapou, která byla připravená na zítřejší etapu.
Úterý 1.8.2017, Vilinac – Hajdučka vrata – Drinača – Jablanica (22km, ↗ 200m, ↘ 2000m)
Ráno jsme po chvíli dorazili k zmiňovanému jezírku Crvenjak. Nalézá se ve výšce 2000m a působí kouzelně svým pravidelným kruhovým tvarem o průměru asi 30m a nabízí mimořádně osvěžující zážitek a hloubku kolem 5m. Využili jsme toho nejen k osobní hygieně a osvěžení, ale taky jsme opět dobrali vodu do všech lahví. Kousek dál za jezírkem je další zajímavost – přírodní oblouk Hajdučka vrata. Málem jsme přešli odbočku, ale nakonec jsme ho našli. Vyfotili jsme se na tisíc způsobů a pokračovali dál.
Podle mapy a podkladů jsme měli vrchol Drinača míjet zprava po vrstevnci. Cesta byla špatně značená a navíc v mapě a ve skutečnosti byly jako Drinača označeny dva sousední vrcholy. Bohužel jsme obcházeli zprava jiný vrchol a dostali jsme se do špatně prostupné kleče v prudkém štěrkovém svahu. Dost jsme zakufrovali, ale nakonec jsme našli jak správnou cestu i správnou Drinaču. Dál jsme pokračovali po parádní planině kolem vrcholků a propadlých jam vápencového pohoří Čvršnica.
Pak začala cesta značně klesat serpentinami do údolí řeky Neretvy. Po nekonečných serpentinách následovala ještě více nekonečná štěrková lesní cesta. Jak jsme klesali, stoupala teplota a dole bylo neskutečné parno a k tomu jako bonus smrad z obří skládky odpadků na úpatí kopců u Jablanice. Do města jsme dorazili už bez vody, vyprahlí a utrmácení. Pak jsme ještě trochu bloudili, než jsme našli centrum. V první hospodě jsme si hned dali chlazený chmelový nápoj a kromě mešity byla hned u hospody i veřejná kašna/pramen. V Jablanici jsme si dali bosenskou večeři v hospodě: čevapčiči, maso, burek (plněná těstová placka masem, zeleninou nebo sýrem). Na noc jsme našli plácek v centru u řeky Neretvy hned u místního muzea Bitvy na Neretvě.
Středa 2.8.2017, Jablanica – Čelebići – Jablaničko jezero – Konjic – Bijela
Dali jsme si jeden den odpočinek, protože předchozí etapa byla dost náročná a taky proto, že v tom vedru byla koupačka docela dobrej nápad. Jablaničko jezero je přehrada na řece Neretvě s rozlohou 13km2 dosahující hloubky až 80m. Do vesnice Čelabiči jsme chtěli dojet autobusem, ale nakonec nabídl místní taxikář ještě lepší cenu, takže jsme jeli nakonec tágem. U jezera jsme potkali hodného pána, který nás dovedl na parádní místo ke koupání – byla tam takový hausbot s lavicemi a stolkem a hlavně se stříškou, čili se stínem. Tam jsme strávili čas až do odpoledne, koupali se, snědli výborný meloun z Jablanice, hráli na ukulele a prostě si skvěle odpočali. V místním obchůdku a i v hospůdce jsme pátrali po chlazeném pivku, ale je to tu muslimská vesnice, takže na nás koukali obě prodavačky jako na blázny, že jako chceme alkohol!?
Odpoledne jsme šli na stopa s cílem se posunout na výchozí místo pro zítřejší trek. Během chvilky nás všechny čtyři vzal borec v malinkatým autě. Nacpali jsme se tam i s batohama tak tak. Zavezl nás až za Konjic k odbočce na Bijela. Tam nás hned odchytil nějaký podivín a když zjistil, že se chystáme do pohoří Prenj, tak nás skoro hystericky přemlouval, ať tam nechodíme, že tam není dobré klima a že tam nesmíme jít sami, že to je nebezpečné. Pochopili jsme, že tím špatným klimatem myslí nejspíš nášlapné miny, kterými je pohoří Prenj poseté od války před 25 lety.
Došli jsme asi 3 km do vesnice Bijela a zabydleli se na loučce, kde místní dědeček pásl kozy – z čehož jsme vyvodili, že tam miny nejsou. Vojta s Kačenkou se ještě vydali hledat začátek zítřejšího treku a taky vodu. Mezitím jsem já s Nikčou pomáhal hlídat kozy a popovídali jsme si s dědečkem. Byl to muslim, sloužil v armádě a chránil Jugoslávskou hranici během sovětské okupace Československa. Pak pracoval jako kuchař na Makarské a teď v důchodu spokojeně pásl svých 19 koz. Pak jsme ještě od sousedů dočerpali vodu a od cesty nám dali ještě čerstvé papriky, okurky a rajče ze zahrádky.
Čtvrtek 3.8.2017, Bijela – Jezerce – Zelena Glava (13km, ↗ 1850m, ↘ 800m)
Z vesničky Bijela jsme vyrazili od severu do pohoří Prenj. Na konci vesnice jsme u památníku obětem války dočerpali vodu a vyrazili dokopce. Poroří Prenj je celé podminované a proto jsme se museli striktně držet vyšlapané turistické cestičky. Nejdříve jsme šli lesem. Křižovali jsme rozsáhlou síť štěrkových cest, které spojují systém opevnění a podzemních bunkrů z války. Cesta stoupala strmě nahoru a celkem 3,5 hodiny jsme šli k chatě Jezerce. Ta nás překvapila, protože byla otevřena v roce 2016 a byla parádně vybavená a otevřená turistům. V chatě jsme se zabydleli a poobědvali. V blízkosti chaty je pramen, o který jsme se dělili se stádem krav a koní.
Odpoledne jsme vyrazili z chaty na otočku na lehko na Zelenou Glavu (2115m), která je nejvyšší horou v pohoří Prenj. Bez těžkých batohů se nám šlo o poznání líp a v pohodě jsme došli až do sedla mezi Zenenou Glavou a Otišem. Odtud se na Zelenou Glavu stoupá po skále, místy zabezpečené řetízky na její vrchol. Nahoře je 360° rozhled po pohoří Prenj. Parádní pohled. V dáli jsme viděli, jak se okolními planinami vine cesta Via Dinarica kličkující mezi minovými poli. Na vrcholu jsme vydrželi asi hodinu, seděli, kochali se a fotili. Cestou dolů Nikča upadla a odřela si nohu, no naštěstí nic horšího. Sešli jsme zpátky na základnu na chatě Jezerce a čekali, jestli někdo nedorazí na návštěvu, ale žádní jiní turisté už nepřišli. Z návštěvní knihy to vypadalo, že tam chodí převážně Češi. Večer jsme si zahráli kostky a noc jsme přečkali v podkroví.
Pátek 4.8.2017, Jezerce – Boračko jezero (15km, ↗ 100m, ↘ 1300m)
Z chaty jsme vyrazili na sestup k horskému jezeru Boračko. Nejprve vedla cesta po planině a pak začala klesat. Pak jsme se napojili na značenou cyklotrasu, ale cyklistu jsme tu v horách teda neviděli. Kousek od Boračka odbočovala značená zkratka přímo směrem k jezeru, která nebyla nikde v mapě. Rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Nejprve to byla normální štěrková cesta, ale končila asi po 3km v místě, kde byl nedávno požár lesa a pak polom. Značky shořely i se stromy a cesta byla téměř neprostupná a strmým neschůdným terénem. Po těžkém prodírání se popadanými stromy jsme na chvíli vyměkli a vrátili se kousek na cestu a dali si na posilněnou oběd. Pak Vojta vyrazil na průzkum a našel původní cestu, po které jsme pak úspěšně došli posledních asi 500m na cestu k jezeru.
Jezero Boračko je asi jako náš Mácháč: narvané kempy, spousta lidí, hospůdky a koupání v osvěžující vodě. Asi hodinku jsme se zastavili i my. Dali jsme si pivko, vykoupali se a pak ještě nanuk.
Boračko jezero – Konjic – Mostar – Tomislavgrad – Buško jezero
Pak jsme šli od jezera k silnici na stopa a cílem bylo postupně dojet zpátky k autu do Tomislavgradu. Stop nám vyšel, jeli jsme po dvojicích a sešli se ve městě Konjic na autobusové zastávce. Bohužel nám těsně ujel autobus a tak jsme se rozhodli jet do Mostaru.
Do Mostaru jsme dorazili kolem půl osmé večer. Zjistili jsme, že se ještě dá večer dojet do Tomislavgradu k autu a sice busem, co měl odjezd asi za hodinu a čtvrt. Rozhodli jsme se, že rychle proběhneme Mostar, takže jsme za hodinu s batohy na zádech proběhli centrum, pěší zónou až k známému mostu, vyfotili se u něj, koupili večeři do autobusu (burek) a pak nasedli na autobus. Bohužel nebyl přímý, ale museli jsme přestupovat v Posušje. Navazující autobus měl 2 hodiny zpoždění, takže jsme od deseti večer do půlnoci čekali na ulici až přijede. Přijel a dovezl nás až k našemu autu v Tomislavgradu. Na noc jsme zajeli k nedalekému jezeru Buško u chorvatských hranic. Spali jsme pod širákem. V noci byla spousta hvězd, v dáli byly vidět požáry v Chorvatsku a taky k nám v noci přiběhl vzteklý pes, naštěstí šel po nějakých kočkách a ne po nás.
Sobota 5.8.2017, Buško jezero – Sarajevo – Jajce – cesta domů
Zjistili jsme, že se v jezeru Buško nedá moc koupat, je zarostlé a jezdí se sem spíš rybařit. Vyrazili jsme autem do hlavního města Bosny – do Sarajeva. Cestou nás dvakrát překvapilo, že silnice v mapě kreslená jako asfaltka se na několik kilometrů změnila na šotolinovou, ale Oktávka si s ní poradila bez úhony. Do Sarajeva jsme dorazili akorát na oběd, zaparkovali jsme v kryté garáži poblíž centra v Jadrenské ulici a šli na procházku městem. U Katedrály Ježíšova srdce jsme ulovili další burek k obědu a pak jsme pokračovali pěší zónou kolem kostelů, mešit, krámků a kavárniček až k fontáně Sebilj. Pak jsme si sedli v jedné z pouličních kaváren na bazaru a dali si pravou Bosenskou kávu připravenou v džezvě. Cestou zpět k autu jsme koupili něco z cest domů a taky jsme v Slastičarně koupili na ochutnání tradiční zákusek baklava.
Ze Sarajeva jsme jeli asi 160km celkem 4 hodiny nekonečnou klikatou silnicí do města Jajce. Cestou jsme koupili dva obří melouny v jednom z mnoha stánků lemujících cestu. Ve městě Jajce jsou krásné vodopády na řece Pliva. Jenomže tam bylo tak příšerně moc lidí, že jsme od vodopádů prchli pryč a zajeli jsme k přírodnímu koupališti na řece Pliva. Tam bylo taky hodně lidí, ale už byl večer a většina odjížděla. My jsme se šli zchladit do řeky a uvařili jsme večeři. Po večeři byl ještě jako zákusek meloun a pak už jsme nasedli do auta na zpáteční cestu domů. Teploměr ukazoval ještě večer teplotu kolem 40°C a bohužel nám přestala jít klimatizace, takže jsme se v autě pozvolna roztékali.
Cesta po Bosně vedla opět překrásným klikatým kaňonem řeky Vrbas. Ještě bylo světlo, takže jsme si mohli prohlédnout to, co jsme cestou sem projížděli uprostřed noci. Na Bosensko/Chorvatských hranicích tentokrát nebyla vůbec žádná fronta, takže jsme mohli pokračovat dál přes Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko. Do Brna jsme dorazili v neděli v 5 ráno a po zastávce u Zavřelů na snídani, jsme šťastně dojeli až domů do Jablonného.
Dobro došli!
